ROZHOVOR - Molly Crow (Eva Molíková) - Bez duše

Určitě si pamatujete, že jsem vám slíbila další rozhovor. A je to tady!
     Další nadějná česká spisovatelka, o které svět ještě tolik neví a je to škoda. Byla jsem moc ráda, když Molly souhlasila s rozhovorem, kterému předcházelo nejprve přečtení její prvotiny s názvem Bez duše. Vy, co mě pravidelně sledujete také víte, že jsem z knihy byla nadšená.
Dnes vám tedy přináším rozhovor týkající se samotné autorky i její debutové knihy Bez duše.

Molly můžete sledovat - klik na obrázek

Recenze na knihu Bez duše - Klik

     Za pseudonymem Molly Crow se ukrývá dvaceti osmiletá rodačka z Kyjova, která téměř celý život přebývá na Brněnsku. Vystudovala geodézii, ale jelikož ji hledání bodů s pomocí výtyčky pod půl metrem sněhu dostatečně odradilo, zeměměřictví se od maturity nevěnuje. Její vysokoškolské ambice na Fakultě architektury ukončila po dvou letech zkouška ze stavební mechaniky. A nejspíš to bylo dobře, protože k čemu je pěkný domek na papíře, když by ve skutečnosti pravděpodobně spadl. Smířila se s tím, že svoje jméno o titul Ing. arch. nevyšperkuje a vtrhla na pracovní trh. V současnosti přes den pracuje a ve volném čase se snaží psát. Svou prvotinu Bez duše vydala v roce 2010 ještě pod svým dívčím jménem Eva Molíková. Pro druhou knihu zatím hledá nakladatele a vytrvale pracuje na jejím pokračování.

• Měla jsem to potěšení přečíst si Tvou první knihu Bez duše. A musím uznat, že to bylo opravdu dobré. Tvoje kniha je tématem blízká upírům a fantasy příběhům s prvky anglické romance. Co Tě vlastně přivedlo k napsání knihy v tomto žánru? 

V době, kdy byla moje kniha ještě na houbách, jsem byla posedlá čtením historických romancí. Proto i moje první nesmělé pokusy něco napsat, vycházely z dob a míst, o kterých jsem četla nejraději. Nechtěla jsem se spokojit s klasickým příběhem o vdavekchtivých debutantkách a atraktivních starých mládencích, a proto jsem přemýšlela čím ten příběh ozvláštnit. A ty okouzlující zubaté potvůrky se mi do potemnělých Londýnských ulic zkrátka skvěle hodily.

• Plánuješ u stejného žánru zůstat nebo chceš do budoucna okusit i něco jiného? 

Zatím jiný žánr v plánu psát nemám, ale nebráním se ničemu. Určitě se nikdy nevzdám romantické dějové linky. Ideální je pro mě romantika a tragédie úhledně složená v jednom balíčku. Pokud si dvojice vykračuje příběhem ruku v ruce bez sebemenšího zaškobrtnutí, není pro mě zajímavá ani jako pro čtenáře. Moji hrdinové si svou cestu ke štěstí budou muset protrpět. Jaké kulisy k tomu budou mít, se nechám časem sama překvapit.

• Celkový příběh, postavy i okolní vedlejší děj, jsou velmi dobře propracované. Když jsi začala knihu psát, věděla jsi už dopředu jakým směrem se bude příběh vyvíjet a jak skončí nebo to celé plynulo postupně? 

Hlavní dějovou linku jsem věděla. Začínám jí pokaždé, když vymyslím námět. Rozepíšu si všechny kapitoly a v pár větách napíšu, co by se v nich mělo dít. Jen u konce vždy váhám: Happy end nebo ne? Vedlejší děj a postavy s ním spojené předem nikdy neřeším. Držím se zhruba daného děje a ten okolní šum se vytváří přirozeně sám. Kolikrát jsem sama překvapená, co při psaní vyplodím. Například u Bez duše jsem nechtěně vytvořila další milostnou dvojici, jejichž příběh mě bavil o malinko víc. V knížce to možná nebude znát, protože jsem si „nafackovala“ pokaždé, když jsem měla chuť se o ní více rozepsat. Po dopsání příběhu Susan a Jamese jsem uvažovala o volném pokračování, které by se zaměřilo právě na ni, ale nakonec se rozhodla nadobro si od upírů odpočinout. Hodně mě tehdy unavovaly téměř identické dotazy ve stylu: A o čem to je? O upírech? Takže druhý Stmívání? Vrrrrr.

• Jak dlouho ti trvalo napsání první knihy? 

Bohužel nedokážu odpovědět přesně. První kapitolu a samotný námět jsem vymyslela někdy ve svém čtenářském pravěku. Pokračovat v psaní jsem se rozhodla až když jsem náhodou narazila na sešit s poznámkami. Většinu jsem potom napsala o letních prázdninách a posledních pár kapitol podle nálady během asi půl roku.

• Jak často se psaní věnuješ, máš to nějak striktně dané nebo prostě čekáš na tu správnou myšlenku a pak teprve začneš psát? 

Dřív jsem se psaní věnovala nárazově. Stávalo se mi, že jsem měsíc i déle nenapsala ani čárku. Dnes mám opačný problém. Chybí mi to. Dokonce sebou v kabelce nosím malý zápisník, do kterého si zapisuji každou novou myšlenku. Moje nejoblíbenější scény většinou začínají právě v něm. Takže teď je můj čas na psaní omezen spíše prací a starostí o domácnost. Tu druhou věc díky němu poslední dobou trochu zanedbávám. V mém dokonalém světě by se lusknutím prstů samo uklidilo, vypralo a navařilo. O tomhle scifi si bohužel můžu nechat leda zdát. A v neposlední řadě se musím věnovat svému muži, ale to já zase ráda :-).

• Máš nějaký svůj psací rituál? (Myslím tím třeba, jestli u psaní posloucháš hudbu nebo naopak potřebuješ naprostý klid, jestli třeba musíš mít při sobě něco, co ti pomáhá se soustředit atd.) 

Ano, mám. Až na pár výjimek, kdy mě od sezení už bolí zadek a musím pokračovat vleže, píšu v obývacím pokoji na gauči. Za záda si dám dva polštáře a notebook položím na malý stolek, který si můžu přisunout, abych byla pohodlně opřená. Pokud jsem doma sama, pustím hudbu tak nahlas, že si kolemjdoucí na ulici musí ťukat prstem na čelo. V opačném případě mám sluchátka do uší, abych netýrala svoje nejbližší. A když je zima, musím mít na sobě svého Skippyho. Kdo nezná, v podstatě jsou to dupačky pro dospělé. Možná se shodnete s lidmi z mého okolí, kteří tvrdí, že je to to nejmíň sexy oblečení vůbec. No, můj manžel si poslední dobou oblíbil noční košili, takže vstup k nám domů je už jen na vlastní nebezpečí.

• Co nebo kdo Tě přivedl k myšlence psaní? 

Byla to přirozená evoluce vycházející z mého nezdravého čtení. A proč nezdravého? Jakmile totiž začnu číst, nedokážu přestat. V minulosti tím hodně trpěla škola. Četla jsem celou noc, dokud jsem prostě nedočetla. No a po dvou hodinách spánku jsem ve škole nepodávala ty nejlepší výkony. Mám i čerstvý příklad ze současnosti. Manžel mi chtěl udělat radost a koupil mi k narozeninám čtečku. A já teď čtu a čtu. Včerejší společné sledování filmu nakonec skončilo tím, že se díval sám a já zase četla. Ptám se ho: „Nejsi rád, že se mi tvůj dárek líbí?“ On: „Hm.“ Já: Už lituješ, že si mi tu čtečku koupil? On: „Trošku.“ No a do postele mě musel skoro „dokopat“ potom, co jsem asi po desáté řekla: „Jen dočtu stránku.“ Psaní je pro mě podobná závislost. Jakmile jsem rozepsaná, je těžké přerušit nit. Ale abych vůbec odpověděla na otázku. Když dočtu knížku, ještě dlouho nad ní přemýšlím. Zajímá mě, proč autor vyřešil zápletku zrovna tak či onak. Potom si v hlavě rozebírám, jak by se to líbilo mě. A z toho vlastně vznikly první snahy napsat něco sama.

• Máš nějakého oblíbeného spisovatele, který tě třeba nějakým způsobem inspiruje nebo inspiroval právě k tomu, začít psát? 

Teď už jich mám hodně. Časem jsem zálibu v historických románech rozšířila o erotické ze současnosti, fantasy a scifi. Ale první knížka, která tu vášeň pro čtení ve mně spustila, byla od Johanny Lindseyové. Mám od ní spoustu knížek a kolikrát jsem je všechny četla ani nedokážu spočítat.

• Jak dlouho Ti trvalo vydat svoji první knihu, bylo to těžké? A jaké jsi po vydání měla pocity? 

Myslím, že pro každého začínající českého autora je těžké vydat knížku. Velká nakladatelství určitě dostávají i několik rukopisů denně, takže vyniknout není vůbec lehké. Osobně věřím tomu, že se musí jednat o obrovské štěstí a shodu náhod, že si váš e-mail někdo přečte, natož, že danou osobu zrovna zaujmete. Nechápejte to prosím jako výtku. Pokud by v nakladatelství měli číst všechno co jim přijde, nedělali by už nic jiného. Naštěstí existují i nakladatelství, která vydávají vesměs začínající autory. Takže možnosti, jak rukopis vydat, u nás určitě jsou. Svou první knihu jsem nakonec vydala přes podobné nakladatelství. Ale na ten pocit, který máte, když konečně držíte vlastní knihu v ruce v češtině neexistují dostatečně vystihující slova. Jedinou nevýhodou bylo, že jsem si obálku a reklamu zajišťovala sama. A je fakt, že šaty ze záclony, které jsem vlastnoručně ušila a napasovala na svoji sestru a kamarádku, neudělaly z obálky zrovna tu top. Ale byla to zajímavá zkušenost a při focení byla legrace. Vlastně oprava: já se bavila. Sestra s kamarádkou trpěly horkem v paruce. Ale ještě horší to bylo s reklamou. Nechala jsem knížku žít vlastním životem a čekala na zázrak. „Překvapivě“ nepřišel. Je u nás velká konkurence a pokud člověk není sám aktivní, nikdo se o něm nedoví. Tento nedostatek se teď snažím napravit.

• Rozhodla jsi se svoji druhou knihu vydat pod pseudonymem Molly Crow, co tě k tomu vedlo? 

Z různých diskuzí na internetu jsem nabyla pocit, že jsou neznámí čeští autoři čtenáři často opomíjení. Neříkám, že úplně. Ale častěji určitě sáhnou po knížce, která podle jména zavání spíše zahraničím. Snažím se tedy srovnat šance. Samozřejmě při bližším prozkoumání se čtenář dozví, že knížku napsala holčina z Moravy, ale to už ji bude držet v ruce a příběh na přebalu ho snad zaujme. Sama jsem se už přesvědčila, že pseudonym dokáže hodně. Před časem jsem hledala v knihkupectví knížku právě od české autorky píšící pod pseudonymem a nakonec zjistila, že bych se mohla uhledat, protože sám prodávající ji měl zařazenou mezi zahraničními knihami.

• Vím o Tobě, že jsi vdaná, proto bych ráda věděla, jak se k Tvému psaní staví manžel i Tvoje rodina, podporují tě? 

Určitě podporují. Z rodiny nejvíc moje sestra. Ta četla i můj nový rukopis a dokonce dvakrát. Často se jí ptám na její názor. A i když si to nakonec udělám po svém, ten rozhovor mi vždy pomůže. Moje máma zase sdílí téměř každý můj příspěvek na facebooku. Její zeď je tedy prakticky kopií té mé. Manžel mě sice podporuje, ale nadšením do stropu neskáče. Nedivím se mu. Psaní zabere hodně času, takže ho ten můj koníček musí často štvát. Většinou asi kolem poledne, když zjistí, že je k obědu zase něco s chlebem. Ale kdykoliv potřebuji, ochotně mi pomůže. Pro první výtisky Bez duše mi sám zajel až do nakladatelství, protože pošta by to do Vánoc už nestihla. A těžko říct, jak se k mému psaní budou stavět děti, až nějaké budeme mít. Momentálně můžu pouze s jistotou prohlásit, že jim mé knihy nikdy nebudu číst před spaním.

• Mám takový dojem, pokud se nepletu, že bys už měla mít dopsanou druhou knihu s názvem Element ohně . Můžeš mě i budoucí čtenáře maličko navnadit a popsat ve stručnosti o čem kniha pojednává? 

Nepleteš, druhý rukopis už mám nějakou chvíli dopsaný. Ale nalákat a ve stručnosti? To je těžká věc. Každý kdo mě zná, by určitě řekl, že nedokážu souvisle a stručně nic vysvětlit. Většinou se jedná o moje nadšené popisování filmů. Mně připadá důležité všechno, proto je můj výklad většinou tak zmatený, že ho chápu jen já sama. No dobře, pokusím se :-)

Před miliardami let, kdy vesmír vypadal jinak, něž jak ho dnes známe, se spojily čtyři elementy v planetě, jež nazýváme Země. Tímto spojením ovšem nechtěně vytvořily výborné životní podmínky pro organismy parazitující na zemském povrchu. Pomocí živlů, které každý element ovládal, udržovaly počet parazitů na vcelku přijatelném množství. Ovšem pouze do doby, než se objevil ten největší - člověk. Tento druh se vyvinul na nebezpečnou úroveň. Už se nejednalo o to, že by elementům pouze vadil, ale měly strach o vlastní existenci. Proto každý element oddělil část sebe sama a nakazil jednu dívku, aby s její pomocí lidi pochopil a tedy proti nim i účinněji bojoval. Tyto čtyři „sestry“ se měly vracet s každou novou generací a to tak dlouhou, dokud lidstvo úplně nevyhladí a poté se ke svým stvořitelům nepřipojí nazpět. 

Sally Bakerová je současná nositelka elementu ohně. Jenže v tomhle životě je něco špatně. Sally studuje uměleckou školu v L.A. a vůbec nemá v plánu svůj osud naplnit. Každý den bojuje s vlastní podstatou, protože její přirozeností je ničit a zabíjet. A když se do toho zmatku připlete první láska, problémy na sebe nedají dlouho čekat. 

Nechci spoilerovat, takže víc neprozradím. Ale můžu slíbit, že o pouhé vodění za ručičky nepůjde ;-) 

• Máš už třeba v hlavě nápad na další příběh? Nebo si dáš teď chvilku pauzu a budeš se věnovat hledání nakladatelství pro Element ohně? 

Nejen v hlavě. Po vydání první knihy jsem rozepsala hned několik románů, které by si zasloužily dokončit. Navíc Element ohně mám rozvrhnutý na trilogii. Při hledání nakladatele tedy neztrácím čas a pracuji na pokračování. Na pár let mám tedy o zábavu postaráno.

• A teď trošku lehčeji… Jaké máš plány na léto? :-)

V srpnu jedeme s přáteli na týden do Orlických hor na chatu. Budu grilovat, popíjet, jezdit na šlapadlech, opalovat se a večer skučet bolestí červená jak rak. Určitě si na čerstvém vzduchu i něco přečtu a napíšu. Prostě relax, nemůžu se dočkat. Jinak s manželem plánujeme začít stavět domek, takže nás doufám čeká i malta a zlaté písky :-)

• Chtěla bys něco vzkázat svým čtenářům? 

Milí čtenáři, už jen toho, že jste si přečetli nebo přečtete něco, co jsem napsala, si moc cením. Budu vděčná za každý like nebo komentář. A za sdílení bych skákala až třicet centimetrů vysoko. Já vím, slabota, ale výš já holt prostě nevyskočím.

Molly, ráda bych Ti poděkovala za Tvůj čas a ochotu k poskytnutí rozhovoru, přeji mnoho úspěchu do budoucna. Ať se Tvé knihy líbí a dobře se prodávají. Neztrácej inspiraci a pokračuj ve své cestě za snem. 

Po tomto rozhovoru nabývám na svém předchozím přesvědčení, že Molly je skvělá a hlavně normální ženská s nohama na zemi. Já jí přeji hodně moc úspěchů, víru a odhodlání pokračovat v tom, co ji opravdu baví!

Doufám, že ji to bude bavit dlouho, protože tím bude bavit i mě a věřím, že i spoustu dalších nadšených čtenářů :-) 

Na závěr děkuji Honzovi Š., který mě přivedl k mému prvnímu rozhovoru a následně mě nasměroval směrem, který mířil k Molly :-) - díky! 

Foto: Knižní deníček, osobní zdroje Molly Crow 

!zákaz kopírování a dalšího šíření fotografií i textu bez souhlasu autora!